Když vám pětileté dítě řekne, že nechce žádnou hračku nebo zahradní hřiště, ale místo toho si přeje vidět Londýn, tak prostě jedete, i kdybyste měli alergii na corgie.

Nejsem zrovna velký objevitel měst, ale když s tím za mnou přišel Ben, bez váhání jsem přikývl. Jasnačka parťáku, bez diskuze, jedeme.

Tenhle článek nebude o celebritách, ale primárně o rodičích a dětech, ale nějak začít musím. Nedávno jsem v bulváru narazil na článek o rozvodu a shledání dvou našich celebrit. Ani nevím, proč jsem ho četl, obvykle nic takového nevyhledávám, ba naopak. Snažím se takových „novinek“ vstřebávat co nejméně, abych měl v hlavě hezky uklizeno, vždyť jsem smazal i facebook (o tom někdy příště). Ale tentokrát jsem udělal výjimku, bohužel.

Jaro je tady a slunečných dnů pomalu přibývá. Ono ani tolik nezáleží na období, ale když je hezky teplo, člověka to táhne ven. A jestli vás to táhne tak jako naši rodinu, tak určitě oceníte tip na krásný celodenní výlet, který zahrnuje vlak, pěškobus (rozuměj procházku) a je zakončený gastrozážitkem.

Včera jsme měli večer bez Beníka asi tak po roce a užili jsme si ho nadmíru. Má úžasná žena totiž ví, že občas je trochu těžší mě někam vytáhnout, ale o to víc si to potom spolu užijeme. 

A čím mě zaručeně udolá je Pražský filmový orchestr, naše srdcovka. A když k tomu ještě přidá večer v nejstarším baru v Praze, Tretters American Bar est. 1912!!!, který je zároveň mezi desítkou nejstarších barů v Evropě vůbec a noc v úžasném hotelu Cosmopolitan, tak jdu a navíc o tom musím ještě napsat. Ty pocity, které ve mně tenhle večer nechal, prostě musí ven.

Tak jo na rovinu. Kdybychom měli rodit my chlapi, bylo by na Zemi asi tak osm lidí. Tohle je asi pět let starý, ale pořád aktuální zážitek a článek z našeho staršího projektu. Trošku ho pro vás teď zrecykluju a doplním o nějaké nové postřehy, které byly někde pod povrchem.

Už jsou to dva roky, co jsem se rozhodl zatočit se svojí krátkozrakostí (rozuměj neviděl jsem na dálku). Nebyl jsem na tom nijak zvlášť hrozně se svými 1.5 dioptriemi na obou očích a tak jsem často slýchával řeči typu “To přeci není nic, to vidíš dobře”. No jenomže to bylo většinou od lidí, co brýle nenosili a nebo naopak když je nenosili, tak neviděli vůbec nic. To nebyl můj případ, ale jak jsem vždycky tvrdil, je jedno když místo člověka vidíš jen skvrnu nebo ho jen nepoznáš, když na tebe mává. 

My rodiče jsme neustále stavěni do situací, které jsme nikdy předtím neřešili a pokud bychom si mohli vybrat, tak raději s panickým brekem a rukama nad hlavou utečeme.

Znáte to, jedete autem, za vámi v autosedačce váš malej kámoš a v tom vám z vedlejší vjede do cesty děda s čepicí, na zadním sedadle slepicí a na čelním skle jepicí "ah" (rapovej povzdech do rytmu).

Nejsem vědma. Prostě nejsem. Neumím číst myšlenky, předvídat budoucnost, tak proč by si to mělo myslet moje dítě. O čem to mluvím? O častém a absolutně nevinném nešvaru, který často používáme v komunikaci s dětmi. Naštěstí jsem si ho zakázal v den jedna.