Tak jo na rovinu. Kdybychom měli rodit my chlapi, bylo by na Zemi asi tak osm lidí. Tohle je asi pět let starý, ale pořád aktuální zážitek a článek z našeho staršího projektu. Trošku ho pro vás teď zrecykluju a doplním o nějaké nové postřehy, které byly někde pod povrchem.

Začnu asi tím, že k porodu jsem jít nechtěl, teď si neumím představit, že bych tam nebyl. Mluvili jsme o tom s mou ženou ještě dávno předtím, než jsme se rozhodli počít svého vlastního vetřelce. Všeobecně jsem se přikláněl k názoru, že celá ta peripetie by mohla ovlivnit můj pohled na náš budoucí sexuální život. V hlavě máte všechna ta videa omdlívajících tatínků, stres. Má žena to chápala. (Revize z přítomnosti: Chápala, ale kdybych tam nebyl, tak už bych nebyl :D. Ne fakt, retrospektivně vnímám právě tenhle okamžik jako druhý základní kámen našeho vztahu resp. základní kámen dalšího levelu Rodina.)

Upřímně, když jsem se dozvěděl, že míra toho na kolik budu přítomen, je vlastně na mě a dívat se „dolů“ mě nikdo nutit fakt nebude, začal jsem na celou situaci pohlížet jinak. Stejně tak jako si může každý chlap zvolit na kolik bude otcem. Zda bude ten, co tvrdí, že dítě je matky, on jí ho jen dopřál a nebo ten, co bude zapojený od prvního okamžiku. (Revize z přítomnosti: Chlapi tohle fakt platí. Je to náročný, ale boží. Dokonce vím, kde má Ben ve skříni oblečení :D. Přebaloval jsem, patlal jsem se bůhví v čem. Prostě snažím se tu pro toho už pětiletýho blázna být a je to občas fakt vítr. Jako stíhat tu jeho dětskou fantazii, která staví policejněhasičskozáchranářský katedrály ve vesmíru a do toho ta moje dospělácká fantazie typu hmmm.....moje ruka je teď maňásek....hmmm....tralalala.... Tati co to jako je? No nic.)

Celé je to spíše o tom, jaký vztah máte s vaší partnerkou. Někdy i sama žena celou situaci vnímá jako ryze intimní a odstaví ona vás. A vy se neopovažujte to nerespektovat!

Já svou ženu miluji a postupně ve mně převládl pocit, že jí v tom nemohu nechat samotnou. Oba si teď neumíme představit, že by to bylo jinak.

Jasně, říkáte si, co jako chlap můžete u porodu dělat….no, nic moc a zároveň mnoho. Zkrátka jsem byl manželce u hlavy, držel hubu, držel ruce resp. manželka mi drtila ty moje, ve chvíli, kdy mě poslala pro vodu křičí kde jsem, vodu zahazuju a běžím zpátky a zase drcení rukou. Prožívali jsme celý ten okamžik jako jeden organismus. V hlavě mi jelo jen, jsem tady, jsem tu pro tebe, křič, nadávej.

A už to jede, sestřička tlačte tlačte….jste šikovná, za chvilku přijdu. "Jak to do háje myslí, že za chvilku přijde?" honí se mi hlavou. Prostě bylo hodně porodů, úplněk, náhoda. Konečně je zase tady, zvoním na sestřičky a najednou je to jako orchestr lidských pohybů. (Revize z přítomnosti: Teď mi přijde, že sestřička vždycky odešla třeba ani ne na tři minuty, ale vám to přijde jako věčnost.)

A v tom 11.2.2017 ve 2:15 ráno se nám narodil Benedikt. A já byl u toho, viděl jsem, jak se poprvé nadechl, jak otevřel oči, jak bádá a zjišťuje, co je jinak. Nepopsatelné. Tečou mi slzy. (Revize z přítomnosti: Tečou mi slzy.)

Najednou mi vrazej nůžky a už stříhám pupeční šňůru, toho jsem se trošku bál, ale kupodivu jsem se cítil úplně normálně. Střih a je to. Jako takové ty průhledné hadičky od sudu na pivko. (Revize z přítomnosti: Pupeční šňůra je skvěle ztvárněná v kultovním filmu ExistenZ. Z něj získáte skvělej přehled, jak se u porodu budete cítit :D.)

Dokonce jsem si začal říkat, že i ten přímý pohled bych dal, ale celé to není o tom se překonávat a zkoušet. Musíte fungovat, být tam a brát to jako součást života. To je jediné, co je nám mužům umožněno. Jaký je to pocit dát život se nikdy nedozvíme. (Revize z přítomnosti: Poslední větou už si nejsem jistý. Revize z budoucnosti: Někteří lidé o sobě smýšlejí jako o mrkvích. Nikdo už nerodí, všichni pěstují.)

Kompletně tenhle společný prožitek změnil pohled na mou ženu. Stoupla v mých očích ještě více, jsem na ní hrdý, pyšný, je úžasná, tohle bych prostě asi nezvládl.

A co ta obávaná sexualita? No už se nemůžu dočkat konce šestinedělí :D (Revize z přítomnosti: Všechno cajk ;))

A kdyby někoho zajímalo, jak vypadá placenta….tak je to prostě jedna velká kopa jatýrek….nic mimozemskýho nečekejte. (Revize z přítomnosti: Prostě se podívejte na ExistenZ.)

Na konci nám přinesli ještě něco k jídlu, tak se ptám ženy, jestli se jí zážitková večeře líbila. Nevím, jestli si zrovna říkala, co jsem to za hovado, ale smáli jsme se oba. (Revize z přítomnosti: Vlastně jsem se smál asi fakt jen já a žena na mě nevěřícně zírala.)

To je konec původního článku a teď ještě pár vzpomínek:

Ty čtyři dny, které byla žena v porodnici, byly poslední volný čas co jsem měl :D. Na oddělení šestinedělí byla jedna sestřička naprosto epická ............. (doplň domácí zvíře co dává mléko, ne není to pes), kterou si tam pamatují snad všechny maminky, které tam kdy od roku 1632 rodily. Dospělácká sestřička říkala ženě ať odpočívá, dětská sestřička ať kouká kojit a nespat, prostě to nešlo dost naproti. Do toho si umím (ne neumím) představit ten nával/odliv hormonů, pocitů a všeho. No byl jsem strašně rád, když jsem si je oba konečně mohl odvézt domů. To bylo asi taky poprvé, kdy jsem se seznámil s upínáním autosedačky, které navrhují lidi, kteří podle mého místo dětí používají konzervy s kompotem nebo tak něco.

A jak to máte vy? Očekáváte? Půjdete, nepůjdete, už jste byli? Proč? Jaký to bylo?