Tenhle článek nebude o celebritách, ale primárně o rodičích a dětech, ale nějak začít musím. Nedávno jsem v bulváru narazil na článek o rozvodu a shledání dvou našich celebrit. Ani nevím, proč jsem ho četl, obvykle nic takového nevyhledávám, ba naopak. Snažím se takových „novinek“ vstřebávat co nejméně, abych měl v hlavě hezky uklizeno, vždyť jsem smazal i facebook (o tom někdy příště). Ale tentokrát jsem udělal výjimku, bohužel.

No, nic nového jsem se nedozvěděl, ale zarazil jsem se na jednom výroku, který slýchávám směrem k dětem hodně často – „Na to jsi ještě malej.“ Konkrétně v tomto případě šlo o něco ve smyslu „jsou mu teprve tři roky, tak mu to nevysvětlujeme, protože by to ještě nepochopil.“

No a to je vodička na můj mlýneček. Mně přijde, že se my, dospělí, rádi za podobné fráze schováváme. Jasně je to o dost pohodlnější, než se pokusit vysvětlit tříletému děcku co je to láska, vesmír nebo jaderná fúze :D. Když jsem to naspal takhle za sebou, tak ona je to skoro jedna věc :D. Ale co. Když máte něco na srdci a máte o tom povědomí, tak proč se o to nepodělit. Je pravda, že člověk musí zapojit závity a našít trochu formu na ten malý mozeček, ale já razím teorii, že to stojí za to.

Uvědomte si, že děti jsou jen malí lidé. S jistotou vám nikdo neřekne, co vše si dítko z konverzace odnáší a byť by to byl jen pocit zájmu, tak je to přeci správně ne?

S Beníkem už od miminka probírám vše a můžu říct, že jsem na toho kluka tolik pyšnej. Kdo ví, jaký by byl, kdybych to nedělal. Nejde to změřit, každé dítě je jiné, každý rodič je jiný. Ale myslím, že když jsou lidé schopní si povídat se psem (sám jsem toho příkladem), tak s dítětem taky. Jen musíme zvolit správnou formu a nezlobit se, když ho to nebaví, má na to právo, stejně jako vy, když vás něco nebaví.

Pozn.: A ano, očekávám, že jste soudní lidé a nebudete s dítětem rozebírat nějakou brutalitu ala, "Včera jsem hrál Dead Space, víš to je ta hra, kde na titulní obrazovce prolítá vesmírem ukousnutá ruka..." Ale o vesmíru se s ním jednoznačně bavit můžete, jen to chce lepší oslí můstek.

Možná vás jednou vaše ratolest absolutně odzbrojí, jako se to několikrát povedlo i Benovi. Stačí naslouchat nebo si říct o pomoc, ano a jako třeba klidně tříletému dítěti. Stejně tak jako jsem to udělal já, když Benovi byly tři roky a já patlal nějakou penetraci na schody u terasy. Za živýho boha jsem nemohl vymyslet, jak zabránit psům, aby do ní šlápli. Potřeboval jsem nějakou zábranu na schod, tak jsem se zeptal Bena. Do teď si pamatuju tu jiskru v jeho očích a jeho „Já vím, já pomůžu.“ A v duchu jsem si říkal, „No to jsem teda zvědavej mladej.“ Ben přinesl kýbl, dal ho na schod a dodal „vodu,“ (pro případ, že bys byl tati uplně blbej a nevěděl, že potřebuješ ten kýbl taky zatížit). No a já tam stál, zíral na něj. Poděkoval jsem a řekl jsem mu, že jsem na něj obrovsky pyšnej. Myslím, že jsme z toho pocitu těžili on i já ještě hodně dlouho.

Podobně to pak mám, když je schopný projevit tu dětskou lásku, když mi dokáže říct, že mě nebo maminku miluje, nebo že miluje pejska. Je to něco, co se nedá popsat, ta jeho dětská otevřenost.

Uvedu tu ještě jeden případ. Řešil jsem jednu zakázku s takovým neodbytným obchoďákem, který si nechtěl nechat vysvětlit, že zkrátka o jeho produkty nemáme zájem. Velmi zjednodušeno. A znáte to, máte za úkol se s ním tedy sejít a probrat to, ikdyž víte, že to bude ztráta času pro obě strany. Resp. velká ztráta času pro vás, ale prostě to musíte absolvovat a na konci schůzky rozhodnout. No a tak jsem se zeptal Bena, co bych měl podle něj dělat. To mu byly asi čtyři roky. No a jak to tak bývá, v jednoduchosti je síla. Po pár doplňujících otázkách a ujištění se, že tam opravdu musím, mi řekl „Tati, tak tam jdi. Poslechni si ho a zase normálně odejdi.“ A já si v tu chvíli uvědomil, že ta naše dospělácká představivost, která plyne z předchozích zkušeností, vás občas tlačí někam, kde vůbec nechcete být a že přemýšlíte nad věcmi, které se ještě ani nestaly. Stejně tak, jako že budete muset o něčem rozhodnout. Prdlajz, někdy ne. Nakonec jsem stejně zvedl telefon a celé to definitivně a bez okolků zrušil. Ale ten klid, s kterým jsem to udělal, stál za to.

Takže mně můžete říkat, co chcete, ale mluvit a vysvětlovat, netajit, nevymýšlet si kraviny, nemanipulovat a nevydírat. Na rovinu a všechno, ale s citem, je to stále dětská duše.

Myslím, že je fajn vědět hned od malička, že svět není růžový, ale že ho pro mě někdo růžový dělá. Že pevná manželství, ale i rozvody a nové lásky nás dělají lidmi. Že se to stává. A že máma a táta byli kdysi také děti. Že jsme se s mou ženou neznali od narození, ale že se bezmezně milujeme. No a nebo třeba, že kluci mají penis a holky zase vagínu. Oblíbená fráze už ani nevím z jakého filmu, ale co. A za výraz v tvářích dospěláků to přeci stojí ne? A jak jinak se tyhle orgány jako jmenují, říkáte snad ruce třeba tlapička? Jasně někdy ano, stejně tak jako někdy říkáte jinak pohlavním orgánům, které nás, kteří žijeme v binárním světě, definují. Ale ve výsledku je ruka pořád ruka a penis je penis.

Třeba vás pak jednou vaše dítě také něčím překvapí. Možná proto jsme k pátým narozeninám neřešili, jakou mega hračku nebo zahradní hřiště k narozeninám Ben bude chtít. Místo toho jsem sháněli letenky do Londýna, protože chce jet doubledeckerem, vidět Tower Bridge, London Eye, Big Bena a už víme, že se to stupňuje a má toho v rukávu víc. Paříž, New York. A tak ten malej pidižvík posouvá i mě a jestli na mě něco platí, tak on. Protože když vám pětiletý dítě řekne, že chce jet do Londýna a má tam aktivity, který chce zažít, tak prostě jedete, hawk.

Abych to nějak uzavřel. Pro mě je hlavní, aby mě mé dítě jednou překonalo, aby bylo lepší, než jsem kdy byl já (bacha na plnění si svých nesplněných cílů skrze dítě, to je sakra rozdíl). Aby zkrátka učeň překonal svého učitele. Nemyslím si, že toho dosáhnu tvrzením, že něco nedokáže pochopit a ani mu neřeknu co. To, zda to pochopí a jak, nechte na něm a případně si nechte říct jeho verzi toho co slyšel, jak to vidí a opravte ho, zpřesněte.

Děti jsou náš odkaz.

No tak to vidíte, začali jsme u celebrit a nakonec to bylo o něčem jiném, že?

A jak jste na tom vy? Co všechno s dětmi řešíte? Děláte to podobně? Nebo jinak? Souhlasíte s takovým přístupem nebo ne?