My rodiče jsme neustále stavěni do situací, které jsme nikdy předtím neřešili a pokud bychom si mohli vybrat, tak raději s panickým brekem a rukama nad hlavou utečeme.

Dal jsem Benovi ve dvou letech vlastní mobil. Boom!!! Úplně teď vidím výraz na tvářích některých z vás. Ale než zapálíte poslední svíčku u pentagramu okolo mého jména, chci své jednání vysvětlit.

Jako rodiče to máme těžké, protože nemáme žádnou předchozí zkušenost. Matně si pamatujeme, jak naši rodiče vychovávali nás. Byli zkušení? No pokud měli 8 dětí, tak dost možná. Já jsem jedináček, takže moje maminka měla jen jednu zkušenost s výchovou. Její maminka jakbysmet. Obě se snažily vychovávat jak nejlépe mohly. Žily v určité době s určitými možnostmi, návyky a trendy. My žijeme v jiné. Mnoho věcí je pořád stejných, mnoho ne.

Měl jsem okolo sebe spoustu rodičů, od kterých jsem často slýchal, že mají problém s jejich malými dětmi, které jim neustále sahají po mobilu.

Ono je to naprosto pochopitelné, jsou to malí, podlí badatelé a tak je přirozeně zajímá, co to máte v ruce za zajímavou věc, kterou jim často nechcete půjčit ba ani ukázat.

Tohle se u Bena začalo dít okolo těch dvou let života. No a protože jsem táta "techee" a měl jsem doma stařičký iPhone, rozhodl jsem se (po dohodě s generálem Týnkou). Založil jsem Benovi vlastní Apple ID, nastavil rodičovská oprávnění, kontrolu nad mobilem a jeho obsahem a dal mu ho do ruky, ať si s ním dělá co chce. Samozřejmě po očku jsem sledoval, aby jeho první cesta nemířila k záchodové míse a "žbluňk".

Díky nevím čemu se stalo přesně to, v co jsem doufal. Trvalo to celé asi týden. Mobil zažíval všechno na co vědci z Cupertina opravdu nemysleli. Byl podroben opravdu náročnému testu všech tlačítek, pružnosti a pevnosti dotykového displeje a pak skončil bez zájmu mezi ostatními hračkami.

Ano. Ben zjistil co je věc zač, zařadil si jí někam v té své hlavince a tím to haslo. Je tu přeci mnoho dalších zajímavých věcí a oblastí, které je potřeba prozkoumat.

Od té doby máme klid. Mobil je normální věc, nic extra. Jo občas si vzpomene, že by si chtěl pustit nějakou písničku, tak ho čas od času nabiju. Miluje totiž ACDC a ty mám taky rád.

Udělal jsem dobře nebo ne? Fungovalo by to stejně i na vaše dítě? Netuším. Jsem přeci rodič. Občas musím zaujmout stanovisko, aniž bych věděl co se stane. Když se nad tím zamýšlím, rodiče jsou vlastně takoví kritičtí manažeři. Je to všechno na nás, takže musíte počítat i s tím, že jste se prostě rozhodli špatně a tak přeci nebudete nečinně přihlížet, jak vaše dítě prosázelo vaši výplatu v online loterii.

Na závěr pár zajímavých fotek, toho času od dvouletého dítěte.

A jak to vidíte vy? Podělte se o vaše zkušenosti.